Stává se ve snách

Stává se ve snách, že pružinový silič svalů ve vaší skříni náhle zachřestí jako kosterní pozůstatky pradávného masožravce a vy, raději než čekat, až se skříň rozletí na tisíc třísek a obživlý obří pratvor spořádá vás na jedno křupnutí, vyřítíte se ze dveří a v mezipatře míjíte odnaproti ožralu Nováka s prasklou lebkou a všude je tam krev a o kus dál na schodišti maminka s pořezanou rukou sedí nad rozbitými kompoty. A taky je tam krev. A v přízemí paní Zavadilová vytírá vestibul, ale ta už umřela, i když byla hodná. Říkali to.

Zkáza planety

Daleko za polárním kruhem pod tlustou vrstvou ledovce, mnoha sty metry vody a hluboko pod mořským dnem stojí nejpřísněji střežená budova nejhlavnějšího velitelství, v níž sídlí šest nejhlavnějších velitelů nejhlavnějších armád, kteří ve skutečnosti v absolutním utajení vládnou světu.

Stačí, aby kdokoliv z nich pohnul prstem a celé lidstvo bude v jednom okamžiku vyhubeno. Sedí takhle kolem kulatého stolu s prsty připravenými na zkázonosném červeném čudlíku, nespouští oči jeden z druhého a užívají si ten opojný pocit moci v poslední, nekonečně napínavé chvíli před neodvratnou zkázou planety, jež nastane právě tehdy, až oni budou chtít a nikdy jindy.

Čas od času, pravda, přijde některému z nich na mysl, že by si raději zahrál například piškvorky a namísto vynikající a s láskou připravované domácí žemlovky jejich hospodyně paní Kurfürstové ochutnal sem tam také něco jiného. Jenže vážnost úkolu nedovolí mu polevit v soustředění a pohrdnout žemlovkou si netroufá, aby se nějak nedotkl citů té dobrosrdečné, pečující dámy.

Kukačky

Při zavěšování kukaček na stěnu je vhodné věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby závaží neviselo šejdrem, což by mohlo snadno vést k nepřesnému chodu hodinového strojku.

Stane se pak, že se nic netuše jednoho dne namísto dnes probudíte pozítří a u dveří zvoní přítel Hlava. Stavuje se na pravidelnou partičku šachu a vy mu nemáte honem co nabídnout, těsto na bábovku není zaděláno a šnaps došel.

V rozpacích tedy stojíte v předsíni, předstíráte nepřítomnost a čekáte, až se kroky na schodišti vzdálí.

Stává se ve snách

Stává se ve snách, že na zmrzlé lesní pěšině s kufrem plným všelijakého harampádí míříte neznámo odkud a kam s podivným tušením, že tato cesta není tou, na kterou jste se vydal a kufr nepřipomíná nic, na co byste se mohl upamatovat. Snad není váš, snad na jakémsi nádraží v nastalém zmatku jste jej s kýmsi zaměnil a váš skutečný kufr teď zůstává ve vlaku do Irkutska s menším, přihrblým člověkem s knírkem a vlasy učesanými na pěšinku, jenž bezostyšně použije váš ručník, břitvu i holicí pěnu a vydá se do jídelního vozu. Poručí si pajšl na smetaně a bublinkovou vodu a čekání na svou objednávku krátí si pozorováním ubíhající krajiny vaším triedrem. A zatímco později uléhá ve svém kupé, ustrojen do vašeho pyžama, vy v blížícím se soumraku přicházíte k rozcestí, jež bezpečně poznáváte, protože tudy dnes kráčíte již po několikáté. A když se zastavíte, toulavý pes, který je vám po celý den v patách ulehne opodál a nespouští z vás oči.

Na předměstí svítá

Na předměstí svítá. Sousedé startují sekačky. V zahradách probouzí se ptáci. Garážmistr Lízal pozvracený až k pasu sbírá se z chodníku, pak opřený o plot pokouší se škrtnout sirkou, aby si připálil nalezeného špačka. Kymácí se přitom sem a tam, tam a sem. Polohlasem si pro sebe opakuje: „Do prdele práce, do prdele práce.“ Kolem mrcasí se kočka, otírá se mu o nohavici a vrní.

V barelu za bytovkami dodoutnává briketa, vedle na lavičce se cicmá Blatskejch holka s nějakým otlemeným nezletilcem a v prvním patře za oknem pan Fiala zháší stolní lampu, chystaje se na kutě. Papírový model lunochodu na jeho pracovním stole je jemně cítit zasychajícím Kanagomem. Něco začínat je pozdě a končit ještě brzy.

Žebrák knězem

Stalo se jednomu faráři, že chtěje řádně oslavit velikost Spasitele, zpil se před mší pod obraz a namísto kázání zahrnul zástup věřících proudem nepřístojných urážek, načež se před jejich zraky vymočil z kazatelny. Když se na druhý den doslechl o své ostudě, zahodil před chrámem kněžské roucho a vydal se na dobytčí trh, aby prodal sám sebe, neboť jak sám uznal, ničím víc než dobytkem nebyl.

Šel pak kolem chrámu žebrák Kuděj a nalezl tu pohozený oděv. Tedy vzal jej na sebe a že ho rovnou vyzkouší: požehnal své lahvi vodky, v níž se skrýval celý jeho majetek a čekal, zdali se mu lahev neokotí. Lahev se však rázem proměnila v kýbl pomejí. „Zdali je tohle nějaký zázrak?“ kroutil Kuděj nad tou podivností hlavou. A vydal se na dobytčí trh, aby ničemné roucho prodal nějakému jinému hlupákovi.

Rodrigo López

Pan Klimeš býval vždy spořádaný, spíše nenápadný člověk, zručný obráběč kovů, poslušný manžel korpulentní paní Jarmily, pečující otec a též dvojnásobný již dědeček, abstinent, nekuřák, vášnivý včelař, zahrádkář, milovník karlovarských knedlíků a dokumentárních filmů o exotické fauně. Co ovšem platno: svůj blížící se nevyhnutelný odchod do penze nesl jen těžko, a když onen den nastal, udála se s ním jakási zprvu zcela neznatelná změna.

Večer ulehl jako obyčejně, uprostřed noci však vstal, a aniž si kdo v domě všiml, převlékl se do slováckého kroje, odkráčel tmou neznámo kam a o několik měsíců později jej s falešnými doklady na jméno Rodrigo López srazil kropící vůz před jihoamerickým hampejzem, odkud vyšel za rozbřesku v doprovodu snědé kněžky lásky a nějakého rozjařeného liliputa.

"To víte," tišil později žal ovdovělé paní Jarmily rodinný přítel, lékař Nikodým: „člověk vracívá se k stáru duševně do svého dětství, šlajfky už ale neobuje, furtošlapku by rozsedl a šnorchl na půdě dávno zpuchřel, je tedy nutno poohlédnout se po jiném dobrodružství.“